Techniky tisku

Mědirytina je technika z 18. století, používaná pro tisk ilustrací i map. Kresba je vyhloubena v mědi, proto jde o techniku tisku z hloubky, při níž barva je vetřena do rytých prohlubenin mědi, z povrchu se stírá a při otisku se přenáší z vyrytých čar na papír při velkém tlaku. Mědirytiny musely být tištěny odděleně od textu, jenž měl vystouplý reliéf. V jednom tisku nebylo možno použít součastně tisk z výšky a tisk z hloubky. Mědirytiny proto tvořily samostatné obrazové přílohy textových děl a byly použity při tisku map. Dnes se mědirytiny používají pouze jako umělecké grafické techniky, v průmyslové polygrafii se z originálu mědirytin netiskne. Otisky původních mědirytin se stále reprodukují a tisknou moderními tiskovými technikami.

(Text je krátká ukázka z bakalářské práce Aleny Skřivánkové pro Katedru mapování a kartografie FS ČVUT.)

Mezzotinta je grafická technika, jde o tisk z hloubky. Vznikla v 17. století v Německu. V roce 1642 ji objevil grafický samouk, důstojník Ludwig von Siegen z Hessenu. Tato technika umožnila umělcům dávno před akvatintou zaplnit celou tiskovou plochu libovolně odstupňovanou barvou. Mezzotinta je jednou z nejpůsobivějších grafických technik – výsledné dílo rozehrává celou škálu sametových odstínů zvolené barvy. Vrcholu dosáhla mezzotinta v Anglii v 18. století. Mezzotinta je technika tónové rytiny, při které se kresba modeluje vyškrabáváním, tedy vysvětlováním tmavé plochy měděné nebo mosazné desky, která je hustě ozrněna. Měděná deska se co nejjemněji rozzrní pomocí skobliny (polokruhový nůž, hustě špičatě ozubený). Je třeba trpělivě a mnohokrát přejíždět skoblinou všemi směry po desce. Toto skoblení trvá dlouho a vyžaduje nemalou zručnost. Je také potřeba dbát na pravidelnost zrnění. Ozrněný povrch se přetře slabým nánosem řídké tempery nebo se do něj vetře tisková čerň smíšená s lojem. Bílou křídou se pak rozvrhne kresba nebo se přepauzují obrysové kontury přípravného náčrtu. Poté se zrnka kovu odškrabují škrabátkem a deska se nakonec uhladí hladítkem. Kresba se buduje prosvětlováním z tmavé ozrněné plochy – postupně přes půltóny k nejsvětlejším partiím. Provádí se to větším či menším seškrabáváním a vyhlazováním zrna v místech, které mají tisknout světleji. Čím nižší je zrno, tím méně tiskové barvy udrží – na místech zcela vyhlazených se barva nezachycuje vůbec – vycházejí při tisku bílá. Zrno se seškrabává trojhrannou ocelovou škrabkou. Nazrněná destička se při tisku poměrně rychle opotřebovává a sametová hloubka mezzotinty se postupně ztrácí, takže skutečně kvalitních tisků dá tato grafická technika omezený počet kusů. Dnes ji umělci pro její obtížnost a časovou náročnost téměř nepoužívají, nebo jen jako doplňkovou v kombinaci s jinou technikou.

(Text je zkrácené heslo mezzotinty ze stránek art-tour.cz.)